Calamares – 6. část

„Stars shining bright above you
Night breezes seem to whisper „I love you“
Birds singing in the sycamore tree
Dream a little dream of me…“

Marek se pomalu zasnil u písničky, kterou zpíval potemnělé hale. Vnímal klidné tempo skladby, které korespondovalo s pomalým tempem plavby, které se účastnil. Začínala to pro něj být v jistém smyslu rutina, kterou si ovšem neskutečně užíval. Calamares kroužila už potřetí a tentokrát i naposledy kolem Malých Antil, čas návratu do Evropy se blížil.

Přesto na to nechtěl myslet. Všechno mu připadalo jako ze sna. S kapelou našel společnou řeč i repertoár, cestující jej poslouchali rádi, počasí přálo… Snad jen kdyby Declan nebyl takový dubový pařez. Během svého pobytu na lodi se mu podařilo najít si optimální komunikační prostředky pro jeho sarkasmus, takže se nenechal tak snadno zahnat do kouta, ale nemohl si nevšimnout, že Decco ty svoje narážky začíná postupně utlumovat.

Declan.

Po něm se mu bude doma stýskat. Koneckonců, naučil ho zpívat, to není zrovna málo. A taky si nějak zvykl na jejich večerní procházky po palubě, během kterých si často brali partitury pod hvězdnou oblohu a rozebírali nejen takty, ale i pocity, které z těch písniček mají. A to se mu líbilo. U toho mu ten zrzek připadal snad i skoro sympatický…

Sakra, už je skoro po mezihře! Honem se chytnul mikrofonu a periferně jen zahlédl Declanův úšklebek. Bylo mu jasné, že tomu zrzkovi neušlo, jak se zase zamyslel. To zas bude keců!

***

Declan se líně přehraboval v poloprázdné hale v šanonech s notami. Vůbec se nemohl soustředit, protože místo toho, aby myslel na písničky, tak měl v hlavě zpěváka z kapely. Až když se přistihl, že se přiblble usmívá do prázdného prostoru před sebou, tak si proplesknul obličej, zavřel první šanon a šáhl po dalším.

Marek.

Ono to pískle vlastně není už dost dlouhou dobu žádný pískle. Radši by se propadl, než kdyby mu to měl říct, ale i slepý by si všiml, že ze šedé evropské myši se vyloupl fakt kluk jako lusk. Dobře zpívá, ještě líp vypadá, má humor, hezký oči a ten úsměv. Sakra! To už tu bylo. Klid, to chce klid a studenou vodu. V žádném případě se nezakouká do hejska, který se vrátí na druhou stranu Atlantiku a kdo ví, jestli se na Calamares ještě bude chtít podívat znova!

Nene, hezky zpátky do práce. Ale ty oči a úsměv…

„Neruším?“ ozval se melodický hlas za Declanovými zády.

„Ale to víš že ne, Klidně si přisedni, tati.“

„Pracuješ?“

„Jo, snažím se. U některých věcí to furt trochu drhne, tak zkuším vymyslet, co s tím, jestli to rozcvičit a nebo nahradit. Teda, pokud to má na zbytek plavby smysl řešit.“

Kapitán Stephanopoulos se usmál. Tak jeho syn se dobrovolně hrabe v notách, hezký. Marně si snažil vzpomenout, jestli tohle dělal u předchozího zpěváka, ale nic takového si nevybavil. Přikládal to faktu, že o Ryanovi Declan nepochyboval – a nebo mu na něm tolik nezáleželo. Nechal to být, posunul si židli a sedl si Declanovi.

Ten mezitím urovnal troje rozložené notové zápisy zpět do složek a upil ze sklenice s vodou. Pak si odkašlal a začal mluvit o organizačních věcech v kapele, potřebě koupit nová saka a zajistit bicí. Kapitán ho vydržel poslouchat pět minut, ale záhy jeho zájem začal být spíš předstíraný, protože jeho syn byl v omýlání faktů o bubnech už přehnaně pedantský. Přemýšlel, jestli existují záchrané kruhy i pro tyhle situace, když zahlédl Marka, nesoucího čisté ubrusy, uvědomil si, že mu asi vesmír zkouší pomoct takhle. Proto zvedl ruku, zamával a přes půl haly hlasitě zavolal:
„Marku! To je dobře, že vás vidím! Zrovna řešíme organizační věci pro kapelu, máte chvilku?“

Marek pokrčil rameny, odložil ubrusy bokem a přisedl si k těm dvěma:
„Jistě, jak vám mohu pomoci?“

„Tady můj syn řeší nové bicí.“

„To je dobře, ty staré už zní jak bouchání do vrat. To se zaplatí z fondu lodních oprav a nebo na to má kapela vlastní rozpočet?“

„Kapela má samozřejmě vlastní rozpočet, můj syn to tak chtěl. Jsem si jistý, že si ohledně toho poradí.“

„Bez obav tati, oslovím zase sponzory a…“

Declan větu nestihl dokončit, protože Marek vyvalil oči, pokusil se polknout, zakuckal se a po chvíli kašle z něj šokovaně vypadlo:

„Počkej, počkej! To jako ty sám chceš někoho oslovovat?“

„Samozřejmě, že já, kdo jiný. Jsem vzdělaný a milý!“

„Ty si milý? A to vzniklo nějak přes noc? Nebo si jako dítě na poslední chvíli cukl svojí hlavou z lisu v moštárně a tyhle záchvěvy přeludů o vlasní dokonalosti máš jako trauma?“

„No dovol! Já umím být milý!“

„Decco, nechci se tě dotknout, ale občas máš k řešní problémů přístup jak cihla k oknu. Neříkám, že si na tom špatně, ale kdyby Helena měla tvůj šarm, tak za ní nevypluje do Tróji celé řecké loďstvo, ale pošlou za ní akorát kocábku s jejíma šmukama. Omluvte mě, už asi půjdu, mám ještě práci, tak nebudu rušit. Hezký zbytek večera.“

S tím se Marek zvedl a nechal konsternovaného Declana a vysmátého kapitána u jejich stolu. Declan po chvíli popadl dech a šokovaně se obrátil na svého otce:

„Věřil bys tomu, jak se mnou ten kluk komunikuje. A ty se ještě výborně bavíš, místo toho, abys něco udělal!“

„Já rozhodně nic dělat nebudu, umění uhodit hřebíček na hlavičku se tomu chlapci upřít nedá. Tobě tohle pošťuchování neuškodí a tvému otci trocha smíchu přijde k duhu.“

***

Byl pátek, pozdní noc. Calamares líně spala ve vlnách zátoky u Kingstownu. Tlumená světla jen mírně osvětlovala otevřené paluby, ve většině kajut i společenských prostor převzala vládu tma. Jen malý kousek haly u piana osvětlovala lampa, ozařující unavené obličeje Marka a Declana, kteří ještě nespali. Marek si už asi posté promnul oči, zívnul a unaveně de Declana zeptal:

„Můžeš mi prosímtě říct, proč nad tím pořád sedíme?“

„Protože musíme něčím nahradit tu žvýkačkovou věc Chirpy Chirpy, Cheep Cheep. Pokud to budeš zpívat až do konce téhle plavby, tak si asi proděravím ušní bubínky zevnitř.“

„To mi to tak nejde?“

„V tom to není. Jen se té otravné melodie nemůžu zbavit. Je to strašně sugestivní.“

„Tak můžeme vyzkoušel I Only Want To Be With You.“

„Dík. Z bláta do louže.“

„Tak já už nevím. Ještě chvíli budu koukat do partitur a akordy začnu mumlat i ze spánku.“

S tím Marek popadl složku s notami, kterou zrovna bez výsledků prohrabali, vstal a šel ji odnést do skříně. Když je ukládal dovnitř, neobratně zavadil o jednu z polic a její obsah vysypal na zem. Nevšímal si Declanova ironicky zdviženého obočí a začal papíry uklízet zpátky.

„Co je tohle za věci?“

„Je to nějaký bordel, co tu ještě zbyl po Ryanovi. Chtěl to hrát s kapelou, ale na kupu těch skladeb neměl rozsah, tak se to hodilo bokem.“

Marek pokrčil rameny a víc se nevyptával. Pod rukama mu defiloval nejrůznější hudební výběr. Proud Mary, Burning Love... a pak se zastavil a začal se smát! Tak tohle tu nečekal! S vysmátým obličejem hleděl na noty k Don’t Stop Believin‘, písničce, kterou poslouchal jako předpubertální kluk, písničce, kterou mu brácha jednou přehrál na kytaru za soustavného Michalova bubnování do hrnce. Tehdy se dušoval, že se mu ta verze se strunami a nerezem líbila víc než originál a při vzpomínce na Maxe, drnkajícího do rytmu Michalova mlácení do nádobí se rozesmál ještě víc.

„No to snad ne! V archivu písniček jsou i tyhle věci? Kdo to tu kdy hrál? To si musím někdy střihnout, to je moje totální guilty pleasure?“

„Guilty pleasure?“

„Jo, taková věc, kterou žereš a v životě bys o tom nikomu neřekl.“

„Takže tahle odrhovačka je tvoje guilty pleasure?“

„Absolutně. No a ty něco takového máš?“

„Budeš se mi smát.“

„No jasně, budu. Ty se mi taky směješ za každou prkotinu.“

„To není pravda!“

„Ale je. Jenom si vzpomeň na to, když jsme byli ve Fort de France a já si koupil na trhu toho dřevěnýho motýlka. Vyfotil sis mě a pak si celé kapele na laptopu ukazoval, jak se ti podařilo z mojí hlavy v editoru udělat větrník!“

„Jo, máš pravdu, to bylo dobrý!“

„Decco!“

Najednou oba zapomněli na čas, který je začal míjet. Declan se rozpovídal o svých hudebních snech, Marek zase začal vyprávět o svojí práci v kavárně. A smáli se oba, ne jen sobě navzájem, ale hlavně spolu. Patritury ležely bokem a ani jeden z nich si na ně přes vyprávění o rozlité kávě nebo o hraní v Red Rocks nevzpomněl. Ani si to neuvědomili, ale najedou seděli na zemi, koukali na spoře osvětlené palubní prostory a opírali se rameny jeden o druhého. Stíny na stěny malovaly odrazy jejich myšlenek, které volně poletovaly po místnosti. A Marka najednou napadlo, co přesně by kapela měla hrát. Takže se zapřel o stěnu, nechal udiveného Decca na zemi a už najisto šáhl pro jedny z odložených not. Nachystal je do stojanu u piana a výmluvně ukázal Declanovi, že by potřeboval hudební doprovod. A tak se znovu oba ocitli u piana a do ticha místnosti se rozezněla hudba:

„What the world needs now is love, sweet love
It’s the only thing that there’s just too little of
What the world needs now is love, sweet love
No not just for some, but for everyone

Lord, we don’t need another mountain
There are mountains and hillsides enough to climb
There are oceans and rivers enough to cross
Enough to last ‚til the end of time…“

Declan počkal, až Marek dozpívá, zaklapl kryt kláves, opřel se a na tváři se mu objevil úsměv:
„Hele, tohle by šlo. Není to moc otravný, lidi to budou mít rádi… Na mě trochu sladký, ale furt lepší, než ta žvýkačková hrůza.“

„Mě to teda sladký nepřijde. Co když svět fakt potřebuje víc lásky?“

„Láska jsou je hormony, co s tebou mlátí ze strany na stranu a v první lepší zatáčce tě vysypou do příkopu. Dík, až zas budu mít chuť se zamilovat, tak si skřípnu ruku do dveří.“

„Líbí se mi, co mi kdysi vyprávěl o lásce můj brácha.“

„A co ti říkal hezkýho?“

„Něco v tom smyslu, že čím víc milujeme, tím víc roste naše duše a přibližuje se k nebesům, až se jich nakonec dotkne.“

„A co potom?“

„Potom nic. Potom je člověk už jen láska sama. A ničím větším než láskou nemůže v životě být.“

„Vau, to je hezký. Myslím, jako vážně hezký. Ty si něco takovýho zažil?“

„Ne, ještě ne, ale věřím, že to jde. Chci říct, kdo může říct, že to tak není. Někde tady určitě je člověk, který mě doplní, někam mě posune, změní k lepšímu. A to samé budu moct udělat já pro něj. Jen na sebe prostě ještě čekáme.“

„No a potom se dočkáš a bude happyend jak z béčkový romance. A to by bylo teď fakt terno, jen si to představ. Někoho si tu najdeš a dovezeš si ho domů místo těch kýčovitých vyřezávaných sošek nebo korálků. Nenech se mýlit, tady se člověk zamiluje raz dva!“

„Ne, ne, to fakt nehrozí. Fakt ne, myslím to vážně. Jasně, zpívat o lásce každý večer je fajn, ale zatím si prostě musím vystačit s představou, jaké je ji opravdu cítit. Chtěl bych zažívat to, co má brácha, taky kdo ne, ale asi ještě nepřišel ten správný čas. Necítim se v mnoha ohledech připravený. Musím si zjevně ještě počkat.“

„Ale jo, dobře děláš. I když, na lásku se asi úplně připravit nejde. Ono se to vyplatí, počkat na toho pravýho, protože často potkáváš spíš ty levý.“

„Jak to myslíš, počkat na toho pravýho?“

„No tak. Mám oči a uši, vidím až za roh a slyším ještě dál. A nejsem blbej. Jak dlouho už to o sobě víš?“

„Jako co?“

„Marku, nedělej hloupýho. Podívám se a vidím. Tak jak dlouho?“

„Fajn. Asi od patnácti. Když mi došlo, že se mi místo spolužačky víc líbí její brácha, tak sem věděl, že je něco jinak, než by mělo.“

„Co si s tím dělal?“

„Nic. Tohle není chřipka, to čajem a práškama nevyléčíš. Nechal sem to tak. S mojí mámou nemělo smysl to řešit a nikoho jiného sem v životě neměl. Nikdy na to nepřišla řeč, tak si první, s kým o tom mluvím. Gratuluju ti, ale asi to není věc, za kterou by si vyhrál na kole štěstí bumerang.“

„To je mi líto.“

„Nemusí. Bylo, minulo, je to stejně všechno pryč. Některý věci prostě uplynou, ani nevíš jak. To, co sem dřív viděl jako velký problém, je teď malá tečka někde na obzoru. Je to zvláštní, cítit se vzdáleně od toho, jaký jsem byl dřív. Ani ne dobrý nebo špatný, prostě zvláštní.“

„A co teď?“

„Teď? Teď už je opravdu moc pozdě a půjdeme spát, nebo zítra budem vypadat jak recyklovaný podtácek.“

„Můžu tě doprovodit ke kajutě?“

„Ne. Díky Decco, ale ne. Dneska ne. Díky za hezký večer. Dobrou noc.“

S tím se Marek otočil a odešel z opuštěné haly. Nechal Declana napospas jeho myšlenkám a sám si uvědomoval, že bude mít před spaním taky o čem přemýšlet.

***

Byly tři hodiny ráno, když se ozvalo zuřivé bušení na dveře Markovy kajuty. Tenhle rámus by probudil i mrtvého, takže Marek v šoku vystřelil z postele a letěl otevřít dveře. Za nimi stál udýchaný Declan, který evidentně běžel přes celou loď, jen aby ho v tuhle hodinu vytáhl z postele.

„Decco, tobě šibe? Zítra je pondělí, mám volno, chtěl jsem se vyspat!“

„Jo. Jo, asi mi hráblo, ale musíš jít hned se mnou“ Declan se podíval na úplně konsternovaného Marka a dorazil ho dovětkem: „Prosím“.

Dobře, tohle tu ještě nebylo. Metr devadesát vysoký zrzavý hromotluk ho tahá uprostřed noci s nějakou naléhavou prosbou ven z kajuty. První, co mu blesklo hlavou, byla myšlenka na chůzi po prkně, ale Decco nevypadal jako pirát a navíc si nebyl jistý, jestli jsou na lodi volně ložená prkna. Zívnul, natáhl na sebe kalhoty a nechal se energií nabuzeným Irem doslova dotáhnout do haly k pianu. Declan ho postavil bokem a vrazil mu do ruky nějaký papír. Marek zamžoural na list před sebou a marně se jej snažil identifikovat.

„For Good? Kvůli tomu mě…“

„Prosímtě. Prosím. Myslím na to už několik hodin v kuse, nemůžu spát – potřebuju tě slyšet tohle zpívat. Je to důležitý.“

„Dobře, nechápu, ale fajn. Mám být první nebo druhý hlas?“

„První.“

Marek se na Declana podíval a i přes svoji rozespalost se usmál. Skoro dvoumetrová zrzavá obluda ho dotáhla uprostřed noci do haly kvůli písničce. Teď už je možný úplně všechno. Tak dobře…

I’ve heard it said, that people come into our lives
For a reason bringing something we must learn
And we are led to those
Who help us most to grow if we let them
And we help them in return
Well, I don’t know if I believe that’s true
But I know I’m who I am today because I knew you

Like a comet pulled from orbit
As it passes the sun
Like a stream that meets a boulder
Halfway through the wood
Who can say if I’ve been changed for the better
But because I knew you
I have been changed for good

Najednou cítil, jak mu po tvářích stékají dvě slzy. Otočil se trochu bezradně na Declana a než se stihl nadechnout, ozval se zpoza piana Deccův sametově altový hlas:

It well may be, that we will never meet again
In this lifetime
So, let me say before we part
So much of me, is made of what I learned from you
You’ll be with me
Like a handprint on my heart
And now whatever way our stories end
I know you have rewritten mine by being my friend

Like a ship blown from its mooring
By a wind off the sea
Like a seed dropped by a sky bird
In a distant wood
Who can say if I’ve been changed for the better
But because I knew you

Because I knew you

I have been changed for good…

Jejich hlasy se potom propletly a zaplnily společně s tóny klavíru ztichlou místnost. Oba si v tu chvíli vytvořili vlastní svět, ve kterém nebylo pro nic jiného než jejich pocity místo. Takže když skončili, nechtělo se jim ho opouštět, proto oba mlčeli. Jako by měli strach, že jejich slova prolomí kouzlo toho okamžiku, které už by se nikdy nemuselo vrátit. Přesto, když Declan zvedl hlavu a viděl Marka, hledícího s lehkým úsměvem do prázdna, zavřel kryt kláves, opřel se o něj a jakoby nic zhodnotil uplynulou chvíli.

„Dobrý.“

„Fakt? Co bránice? Byl sem do toho dobře opřený?“

„No, nejsem si jistý. Můžu to vyzkoušet?“

S tím vstal Declan ze stoličky a přišel až k Markovi. Vzal ho do náručí a všiml si, jak se najednou rozechvěl jak struna. Pomalu si ho přitáhl blíž, objal ho a zabořil hlavu do jeho hnědých vlasů. Chvíli mu třel nosem o čelo, pak se sehnul níž a zatímco jedna ruka stále Marka objímala v pase, tou druhou si přitáhl jeho obličej ke svému tak, aby si dosáhli na rty. Chvíli se jimi o sebe jen otírali, než se Decco osmělil a využil Markova nádechu k tomu, aby ho políbil. Něžně, klidně, s jen lehkou převahou toho vyššího.

Před Markem jako kdyby se rozezněly všechny lodní píšťaly na světě. Silně stiskl Declanovu ruku, která ho objímala a druhou ho začal hladit po rameni a stoupal výš, až ke krku, ke kterému zajel přes límec košile. A teprve až po chvíli se od sebe oba odlepili a zadívali se na sebe. Mlčení prolomil až Declan.

„No, tak, asi bychom měli zase zkoušet.“

„A tohle nebyla zkouška?“

S tím si Marek se suverenitou, posbíranou snad v každé buňce jeho těla přitáhl Declana znova v sobě a zajel mu jazykem do pusy. Fajn, jeho brácha měl nakonec pravdu! Věř a víra k tobě přijde a když to nefunguje – předstírej! Tak teď bude předstírat, že Declan není první kluk, kterýho v životě líbá, nepodlomí se mu kolena a užije si to. Takže teprve když je po chvíli přestalo zkoušení zase bavit, tak si Marek uvědomil, do jaké situace se dostal a vykoktal ze sebe:

„To bylo hezký. Celý to bylo hezký. To zpívání a tak. Já… teda, sem chtěl říct, páni, to je čas, tak teda dobrou noc.“

„Můžu tě doprovodit ke kajutě?“

Marek na sucho polkl a podíval se na Declana. Mlčel jen chvíli, než se odvážil chytit Decca za ruku s odpovědí:
„Můžeš.“