Zaklapl notebook, popadl brašnu a chystal se k odchodu, když zase zakopl o krabici.
Patrikovu krabici.
Nechápal, jak se mu to povedlo, ale při stěhování zpátky do tátova bytu omylem dovezl i krabici s věcmi svého exboyfrienda, o kterou už půl druhého týdne zakopává. Je to otravné a kdyby s Patrikem byl schopný mluvit, asi by mu zavolal a nebo mu ji rovnou přivezl. Ale on s ním nemluví. Kontakt s idioty ho deprimuje a tohle je kolosální idiot. Zavřít se na jeho narozeninové oslavě v nejoblíbenějším klubu na záchodě s číšníkem a nechat se nachytat v nejlepším, to chce mít mozek na úrovni medúzy. Žádný.
Povzdychl, odkopl tu bednu bokem, zkontroloval si v zrcadle účes a zamkl za sebou. Ne že by se mu do školy zrovna chtělo, ale přednášky docenta Poděsa nechtěl vynechávat, nebo mu to tenhle senilní stařík u zkoušky zase spočítá. Moc dobře si pamatoval na zimní semestr, kdy mu tahle přesluhující fosílie zatápěla pod kotlem kvůli jedné absenci. Seběhl schody, odemkl kolo a vyjel. Město ho už čekalo.
Stál v malé kavárně na rohu ulice a trpělivě čekal, až na něj přijde řada. Rozhlížel se kolem sebe a pousmál se. Jako každé ráno jeho pohled zavadil o obrázek plachetnice na stěně a on – ani nevěděl proč – měl z tohodle detailu radost. Z přemýšlení nad tím, kam bíle natřená loď asi míří ho vytrhlo teprve, když jej holka za kasou oslovila s požadavkem na objednávku. Nasměroval svůj úsměv k ní:
„Dobré ráno, jako vždycky.“
Ani se nemusela doptávat dál, otočila se pro velký kelímek s víčkem a začala mu připravovat oříškové latté. Měl z toho vždycky trochu výčitky svědomí, začínat den porcí cukru a kofeinu, ale omlouval sám sebe tím, že cereálie na snídani mu mozek nenastartují. Zaplatil, převzal svoji kalorickou bombu, hodil drobné do sklenice pro spropitné a málem vyšel ven, když od vedlejšího pultu zaslechl pro tenhle prostor netypicky hlasitou rozmluvu.
„Já jsem chtěl obyčejný kafe! Ne kafe s mlíkem a v tomhle je mlíko!“
„Promiňte pane, udělám vám jiný…“
„Je to blbý kafe, ani to neumíte udělat správně!“
„Opravdu se omlouvám, spletla se mi čísla objednávek…“
„Nechte to být. Tohle si tu nechte, spěchám, nemám na vaše další patoky čas ani chuť.“
Ohromeně pozoruje scénu před sebou. Kluk, zhruba v jeho věku, tam nervózně vrčí kvůli mlíku v kávě na brigádníka, který je bílý jak stěna. Prohlídne si jej pořádně. Vysoký, o dobrých deset čísel vyšší než on, oříškově hnědé vlasy, vyšisované džíny, tenisky z poslední kolekce. Proti němu vypadá ve svém jednobarevném tričku a teniskách s ručně namalovaným motivem kytek jako chudý příbuzný. Na první pohled typický městský floutek, kterých je na každém rohu deset. Myslí si o nich svoje – na první pohled se tváří, jak jsou pro svět nepostradatelní a přitom v sobě mají hodnotový žebříček sestavený jen z proteinů a blbých keců.
Kluk jeho pohled zaregistruje a poskytne mu očekávatelnou reakci: „Co je, nečum!“
Ušklíbne se na něj, povzbudivě se usměje na brigádníka, hodí zbytek drobných do jeho skleničky na pultu a s cinknutím dveří zmizí z kavárny. Sice slyší, že dveře za ním cinknou i po druhé, ale neotočí se. Ví moc dobře, že to vypadl bez kafe ven ten arogantní frajírek. Setkání s tímhle typem lidí ho štve a vždycky na to pak musí chvíli myslet. Jasně, žije ve městě, je očekávatelné, že míra anonymity a odcizení tu bude větší než v nějakém zapadákově, kde ani neví, co jsou to mandle, ale hnusně se k sobě lidi hned chovat nemusí. Naštěstí, cesou do školy projíždí kolem přístavu, takže mu tohle rozpoložení dlouho nevydrželo.
Tu cestu kolem doků prostě miluje. Slaný a svěží vítr, křik racků, stovky stěžňů zakotvených plachetnic, čilý ruch v dáli u překladiště, to všechno mu každý den dává nové a nové motivy k přemýšlení, nové výhledy na nekonečnou modrou plochu oceánu. Na minutu se zastavil, s chutí upil ze svého kelímku, povzdychl si a pokračoval v cestě. Škola na něj už čeká. Kolo při jízdě drncalo po kočičích hlavách, vánek mu čechral vlasy a on se bezděčně usmíval na svět kolem sebe.
Dřepěl v posluchárně a litoval, že si toho cukru nedal do kafe víc. I když, možná si do něj měl dát whiskey. Přednáška docenta Geronta byla zábavná asi jako vypalování bradavic a on měl co dělat, aby se udržel při životě. Jednou tu umře nudou – bude zábavné se z někým vsadit, jestli to stihne dřív, než jejich profesor natáhne bačkory věkem.
Z agónie ho vytrhne až zavrzání dveří. Letmo se podívá směrem k východu z učebny a málem mu podjedou ruce, kterýma si opírá hlavu o stůl. To snad není pravda! Ta tupá nula bez schopnosti vypít kafe s mlíkem leze na tu samou přednášku, kde je i on! Kluk si mezitím prohrábne vlasy a s papíry se vydá k tomu senilnímu staříkovi, který je tu vzdělává.
„Brý den. Posílají mě sem ze studijního, potřebuju potvrdit tyhle formuláře.“
Dědula si se zájmem převezme od kluka papíry a chvíli do nich hledí, než se k němu obrátí: „No to mě mrzí, ale tohle potvrdit nemůžu. Ten předmět jste u mě neabsolvoval.“
„Absolvoval jsem ho loni, ale profesor Král je na stáži, proto potřebuju potvrzení od Vás!“
„Profesor Král je profesor Král a já jsem já. Oba máme jiné metody výuky a jiné metody zkoušení. Psal jste u něj ročníkovou práci?“
„Nepsal, protože profesor nás zkouší ústně. Taky mě můžete vyzkoušet, tu látku umím!“
„Dejme tomu. Pro absolvování předmětu u mě je potřeba vypracovat ročníkovou práci. Až ji budete mít, přijďte s ní i s papíry za mnou, já vám rád tento předmět uznám. Zatím se můžete posadit a přemýšlet, z jakého okruhu si zvolíte téma. Hezký den.“
Kluk stojí u katedry jako opařený a nevěřícně zírá na tu fosílii, která mu teď sdělila, že se s tím vším má dřít znova. Pak beze slova naštvaně sebere papíry a začne hledat volné místo. Ale notak! Určitě si nesedne vedle! Určitě ne! Pozdě. Jejich oči se potkaly a bezmlíkový exot už míří k němu, načež následuje nevyhnutelné: „Máš tu volno?“
Povzdechne si a beze slov mu uvolní židli vedle sebe. Kluk na ni zvysoka dopadne a naštvaně hodí papíry před sebe.
„Sakra. Nechci se po té pakárně u Králíka dupat ročníkovkou u tohodle dědka. Rok běhání po všech čertech a hledání skript mi stačil. Tohle je otrava. Jak si mám z těch okruhů něco vybrat, všechno jsou to kraviny!“
Po očku sleduje jeho rozhořčení a přijde mu ho na chvíli líto. Na chvíli. Pak si vzpomene na scénu v kavárně, pomyslí si svoje a dál nevzrušeně kouká před sebe. Vidí se v ateliéru, mezi plátny, ve špinavém tričku, ne u téhle ubíjející teorie. Šel studovat umění z úplně jiných důvodů, než jsou zkušební plátna, nesmyslné seminárky a nudní vyučující, zkyslí snad celou věčnost na jednom místě. Z myšlenek ho vytrhne až drcnutí do ramene. Co zase chce!
„Hele, už máš téma ročníkové práce vybrané? Fakt se nemám čeho chytnout!“
„Chyť se třeba zábradlí, je mi to fuk. I kdybych měl, k ničemu by ti nebylo.“
„Díky za pomoc.“
„Rádo se stalo.“
„Fakt, prosím, já bych…“
Překvapeně se na něj podívá. Tak to je typický. Takový typ kluka by si o něj při běžném setkání neopřel ani vidle, ale když mu teče do bot, bude prosit kohokoli, aby za něj vyřešil jeho problémy. No celý žhavý!
„Zkus tuhle knihu“ a hodí před něj atlas umělců. „Zpracuj osobnost, dílo a jeho vliv.“
„Proboha! A jak s tím mám jako začít?!“
„Začni úvodem, to pomáhá.“
Nechá toho kluka zírat na bichli a znova se položí do svých vlastních myšlenek. Zavře oči a vidí se už pryč ze školní budovy. Ideálně se vidí pryč z celého studia. Ideálně nasedne na jednu z tisíce lodí a vypluje daleko…
„Jsem Michal“ začne na něj znovu mluvit ten kluk.
„Hmm“
„Ty toho moc nenamluvíš, co?“
„Ale jo. Jen musí být s kým a o čem.“
„Aha. No a ty jsi…?“
Nechá tu otázku viset ve vzduchu, povzdychne si a podívá se na něj: „Já sem…“ –
„Crrrr“ přeruší jej zvonek.
– „právě skončil s výukou. Hodně štěstí s tvojí prací.“
Nechá Michala nevěřícně zírat před sebe a spokojeně vyběhne na vzduch. Atmosféra před budovou je zářivá a jiskřivá, zhluboka se nadechne, popadne kolo a bez rozmýšlení vyrazí k ateliéru. Zbytek dne rozhodně stráví v příjemnějším duchu.
Uvolněně sedí na vysoké židli pod oknem, chroupe sušenky a kouká na prázdné plátno před sebou. Ví, že tentokrát určitě vytvoří něco mimořádného. Něco fakt dobrýho. Zasněně hypnotizuje bílou plochu před sebou, takže ani neslyší lehké vrznutí pantů a tiché kroky na podlaze. Teprve až když mu cizí dlaně zakryjí obličej, tak se lekne.
„Týno! Kolikrát sem ti říkal, aby sis tyhle svoje fórky odpustila!
„Stokrát a ještě mi to stokrát zopakuješ. Ukaž, ochutnám, jestli ti zas neprodali zkažené sušenky.“
„Nikdy mi neprodali zkažené sušenky!“
„…zatím ne. Ale kdo ví, kdybych je přestala zkoušet, mohlo by se stát, že by k tomu došlo.“
„Ještě že tě mám“ zasměje se. „Dáš si limonádu?“ Ani nečeká na odpověď, sjede z židle a u stolu už ze džbánu lije citronádu do sklenky. Kristýna se zatím uvelebí v proutěném křesle a už se sklenicí v ruce začne žvatlat o svém dni. Má ji rád, vždycky ho tímhle rozptýlí. Ve městě moc přátel nemá, tak je rád, že za ním aspoň někdo do ateliéru zajede. S úsměvem poslouchá její vyprávění o nemožné spolubydlící, rozlitém mléku a tvrdohlavé kočce, přičemž automaticky čistí štětce a vrací je do sklenice.
„Fajn, takže jsem se sebrala a dojela za tebou. Jak to šlo dneska u profesora z doby kamené? Vyprávěl vám, jak ještě při putování v Době ledové maloval obrázky v jeskyních?“
„Kéžby. Dnešek byl od rána jak z katalogu pro blbou náladu“ povzdychne si a povypráví jí o svém dopoledním programu s kafem a neznámým klukem, ze kterého se vyklubal nějaký Michal. Mezitím, co se natáhl i on pro sklenici s pitím, Kristýna vytáhla telefon a po chvíli hledání mu strčila displej pod nos.
„Je to on?“ šermovala mu před očima s fotkou. Michalovou fotkou. A když přikývyl, oči se jí rozzářily a začala mlít jak navedená: „Vole, Michal a mluvil s tebou? Všechny holky ze druháku jsou z něho hotové! Skoro z nikým nemluví, je trochu nad věcí. S ním bych zašla za chrámovou zeď, viděl si jeho břišáky?!“
„Neviděl. Není to můj typ. Hlavně jsem zvědavý, jak mu jeho břišáky napíšou seminárku k té vyschlé kůži, co nás má z dějin umění. Na to mu jeho arogantní xicht, ze kterého jsou všechny druhačky hotové, stačit nebude.“
Týna na něj chvíli kouká a pak si mu sedne na kolena: „No a kdyby si mu s tím třeba malinko, jen tak nezávazně chtěl…“
„Nechtěl! A nezkoušej na mě ty svoje psí kukadla, mám svých starostí dost!“
Kristýna ho nenuceně pohladí po jeho světlých vlasech: „Hele, já vím, že toho máš dost. A taky vím, že Patrik byl osel a furt tě to štve. Mě by to štvalo taky. Ale kdybys, kdybys hypoteticky, dejme tomu, pomohl Michalovi aspoň z úvodem, mohlo by s toho vzejít něco novýho, od čeho by ses mohl odrazit. Tenhle týpek zná spoustu lidí, mohl by tě někam vytáhnout, přišel bys na jiný myšlenky a třeba bys potkal někoho, kdo není tak mimo jako ten moula a jeho pingl.“
Povzdychne si. Ví, že tahle holka má pravdu. Teda, většinou ji má a když ne, usmívá se tak, že je schopen jí to odpustit. Měli se navzájem přečtení po prvním týdnu jejich společné práce na jednom otravném projektu a od té doby se na sebe můžou ve všem spolehnout. Podívá se na ni, dá jí pusu na čelo a postaví ji ze svých kolen zpět na zem.
„Fajn. Budu o tom přemýšlet, ale nic ti neslibuju! Nejsem na zachraňování arogantních zákazníků z mojí oblíbené kavárny stavěný!“
Kristýna se zasměje, štípne ho do ucha a ukradne si pro sebe další sušenku. Ví, že mu nasadila brouka do hlavy. Mimoděk se podívá na bílé plátno na stojanu: „Hmm, pěkný. Zase začínáš na něčem velkým? Skicy mám ráda, ale olej jsem od tebe neviděla strašně dlouho. Co to bude?“
„Ještě nevím. Nemám v hlavě žádný pořádný motiv. Jen se cítím na to začít na něčem zajímavém pracovat, mám takové to brnění v prstech, když se na tu bílou plochu podívám.“
„Jasně. Byla bych ráda, kdyby to byly křeče, protože tvůj poslední velký obraz z nás všech na fakultě udělal idioty a prožít takovou ostudu znova bych nesnesla“ pronese pobavaně Týna a než se na ni stihne uraženě podívat, dloubne ho pod žebra. „Dělám si legraci. Miluju tvoje plátna, jako všichni. Měl bys jich dělat víc. Hele, když je řeč o umění – kdy se zas objevíš na soulovém večeru? Holky se po tobě už minule ptaly a i kapela měla kecy, že tě do klubu beru málo. Bez tebe to není ono!“
„Nestraš. Minule to nestačilo? Červenal jsem se ještě týden potom!“
„Neměl si kvůli čemu, seš fakt dobrej. Ostatně, měl by si trénovat, až mi v přístavu naskočíš na nějakou tu svoji kocábku a zdrhneš odsud, tak jako malíř si tam živnost neudržíš – budeš muset do lodní kuchyně nebo do lodního orchestru.“
Týna na něj dělá psí oči, až to nevydrží, protočí oči a dojde pro kytaru.
„Fakt si na zabití, víš to?!“ S naoko podrážděným výrazem se podívá na Kristýnu a začne vybrnkávat:
„Yellow bird, up high in banana tree; yellow bird, you sit all alone like me….“
„No, vidíš, až pověsíš štětce na hřebík, můžeš na ulici před nádražím udělat kariéru. Žišikriste, to je hodin. U tebe ten čas strašně letí, dělej s tím něco!“
Narychlo si strčí do pusy sušenku a s pusou plnou drobků odhopká ke dveřím.
„Už musím letět, chci zabít kočku a nakrmit spolubydlící, nebo tak nějak“ zahuhňá, polkne sousto a vezme si čepici „ale ráda sem tě viděla. Díky za limonádu. A sušenky. A písničku. A napiš Michalovi. Pa. Brzo se uvidíme!“ Sotva jí stihne zamávat na pozdrav, tak za sebou zavře dveře a je pryč.
Znova si povzdychne, odloží kytaru bokem, vstane a jde k oknu. Má tu výhled na střechy domů, do ulic a dvorů a vidí odtud i konstrukce jeřábů v přístavu, komíny parníků a hlavně postupně modrající noční oblohu, která přebírá vládu nad oranžovou barvou zapadajícího slunce. Chvíli jen tak nehnutě stojí a pak se otočí a znova pohledem zavadí o bílé plátno na stojanu. Usměje se sám pro sebe, dojde pro telefon, chvíli něco hledá a pak začne vyťukávat text zprávy. Když ji dokončí, tak telefon položí na stůl a hypnotizuje ho pěkných pár minut.
„Ale co! Tak mě pošle nejhůř k šípku!“ řekne si nakonec a zprávu odešle. Hodí s telefonem zpět na desku stolu a chce se otočit zpět k plátnu, když mu zazvoní tón pro příchozí zprávu. „Tak to bylo rychlé“ natáhne se zpět pro mobil a čte si vzkaz:
„Cau. Jasne, pamatuju si te. Ne, porad nemam tema a porad bych potreboval pomoct. Mel bys cas jit se mnou zitra ve tri do knihovny?“
Měl. Tak fajn. Bude pomáhat Michalovi, který je mu nesympatický s ročníkovou prací, která mu může být ukradená. Odepíše mu, pro jistotu vypne telefon, popadne brašnu, zamkne za sebou ateliér a vyrazí na kole zpátky k sobě do bytu. Projíždí pod lampami nočního města a myšlenkami se toulá všude a nikde zároveň.
„Zítřek bude náročný den“ pomyslí si, když se s úlevou ve svém bytě svalí do peřin. Ještě před usnutím se mu vybaví před očima Michalova tvář. Jak asi bude vypadat, když se usměje. Umí se ten arogantní fracek vůbec smát…?!
Stefja vážně i nevážně... 