Připadá mi paradoxní, že zrovná já jsem nepřímo, teda vlastně přímo zodpovědný za vznik jedinných stránek v českém jazyce, které se zabývají hudební tvorbou Celtic Woman, fantastického hudebního uskupení, které balancuje na pomezí irské, vážné a muzikálové tvorby. Tyhle stránky tvoří můj ex a musím říct, že se mu to celkem daří. Ke „keltským žienkám“ jsem ho ovšem přivedl já – proto ta nepřímo přímá zodpovědnost. No jo, holt hýbu světem.
Myslím, že už jsem psal, jak příšerný sem podřízený. Řekněme, že dost. Tak dost, že můj bývalý zaměstnavatel se polil podpalovačem do krbu a zapálil se. Ne, nebylo to kvůli mě, ale kvůli dluhům a alkoholu, ale přiznám se, že by mě potěšilo, kdyby přemírou citů ke mě někdo opravdu vzplanul… Nicméně, konečná mého bývalého chlebodárce (či spíše pivodárce) byla konečnou i pro moje bývalé pracoviště. Na rozlučkové párty se nás tam sešlo fakt dost. Za barem stál coby obsluha pičus, kterého sem ještě jako hosta bytostně nesnášel. Dobře mu tak, chlapec se během večera potil na samé prdeli a já měl škodolibou radost, protože nestíhal.
Během téhle vzpomínkové sešlosti jsem si uvědomil dvě zásadní věci. První z nich byl fakt, že i vzpomínky jako takové zůstávají objektivní do té míry, jaká je určena lidmi, kteří si je vytvářejí. Na bývalého šéfa byly vzpomínky hezké a nehezké. Popravdě je jich víc nehezkých, protože v konečné fázi zaslepenosti svojí duše se z něj stal docela zlý člověk. Nešťastný, a proto zlý. A tak bude i v mojí paměti. Měl jsem ho rád, bylo mi ho líto, ale nedokázal bych ho donekonečna tahat z problémů, které si způsoboval sám. Vím, že o mrtvých jen dobře, ale jsem rád, že jsme mohli všichni společně posedět u jednoho stolu a vysvětlit si hromadu věcí, které byly právě kvůli mému šéfovi nejasné, zamotané a lživě řečené. Nevím, jestli je ten člověk v nebi, pekle, anebo na jiném místě, ale nejsem tu od toho, abych ho soudil. Je tam, kde být má.
Druhá z těch věcí bylo uvědomění si faktu, jakým způsobem tu po sobě necháváme stopy a jak tohle naše počínání vnímá naše okolí. Je mi celkem příjemné, že se to často obejde bez zbytečného sentimentu. Uvědomění, že pokud se někdo objektivně chová špatně, tak po sobě nechá špatné vzpomínky, je pro mě osvobozující. Pokud si myslíte, že se mi nějak pohnula mysl a já se udobřil se všemi idioty, kteří mi pijí krev, tak jste na těžkém omylu. Právě naopak. Idioty jsem prostě nechal idioty, protože idioty stále zůstanou. A je mi naprosto ukradené, jak to vnímají oni ze svého úhlu pohledu. Jsem si jistý, že pokud bych tu ze dne na den nebyl, tak na mě rozhodně nebudou vzpomínat hezky, což mě těší. Jsem z masa a kostí, nepatřím na piedestal, ale do hrobu.
Můj nejlepší kamarád Náměstek má velice specifický smysl pro humor. Měl ho vždycky a pamatuju si, jak sem to na něm jednu dobu nemohl ani vystát. Až teď jsem pochopil kouzlo, které komunikace s ním přináší. Protože ke kolenům. Všechno špatný, zlý a kdovíjak blbý může jen ke kolenům. Ne výš, potom by to mohlo bolet. Ne úplně se mi to daří dodržovat, ale je mi sympatické, že zrovna tenhle člověk udržuje mě v realitě. Nemaže mi med kolem huby, prostě mi natvrdo říká věci tak, jak sou. Ono je to ne vždycky milé, ale faktem zůstává, že funkční. Pohled člověka, který je nezatížený vašimi problémy může do věcí vnést najednou úplně jiný rozměr. Už dávno sem přišel na to, že takové to konejšivé „titirititi“ je blbost. Prvních dvacet minut se to dá. Ale potom jenom ke kolenům.
Zjistil sem, že jsem docela přitvrdil. Hlavně vůči sobě. Nevím čím to je, ale myslím si, že to pramení z uvědomění, jak moc jsou některé problémy a emoce pomíjivé. To co bylo včera záležitostí, která mohla změnit chod galaxie a nakrmit půlku Afriky, je dnes jen malá černá tečka, ze které se svět nezboří. Tohle uvědomění je strašně fajn. Není o tom mít všechno na háku, je tom určit si priority a na ten hák pověsit to opravdu nedůležité – potom má člověk čas prožít a užít si takové věci, které ho někam posunou a jsou mu k užitku.
A nemusí se zabývat kravinami, které by měli jít jen ke kolenům…
© Jan Štefek, 2017
Stefja vážně i nevážně... 